na Blog.cz

Přiznává, že se stal neuvěřitelně populárním po uvedení seriálu «Ubohá Nasťa». Ale Daniil Strachov je přesvědčený, že doba «seriálové» slávy je krátká a neutěšuje se v tomto směru iluzemi. Proto, když se mu nabízí najednou několik rolí v různorodých, ale zajímavých projektech, zpravidla přijímá.

V březnu má premiéru film «Blažennaja». Hrajete jednu z hlavních rolí. O čem je tento film?
Je to film o dívce ne z dnešního světa, která se dostane do Moskvy. A bezbranná dětská duše se střetává s tak složitým městem, jak je naše hlavní město. Byl to zajímavý scénář, který mě zaujal. I když natáčení bylo hodně těžké... Režisér Serjoža Strusovskij, jako debutant často nechápal, co chce a tím spíš nám to nebyl schopen vysvětlit. Proto se tím trápil sám a nás s Karinou Rozumovskou týral strašně. Ale nakonec vzniklo něco velmi zajímavého. Film, který se vůbec nepodobá tomu, co se teď obyčejně točí. Ne takové nedopečené pirožky, které se už naučili dělat a dokonce na nich vydělávat určité nevelké dividendy. «Blažennaja» - je z druhé kategorie. Poté co byl uveden «Ostrov» začalo být jasné, že diváci chtějí i takové filmy. Vždyť zdaleka ne všem se líbí filmy s pokleslým humorem.

Film o dívce, která přijíždí do Moskvy... Není to už trochu otřepané téma?

Víte, jestli se nemýlím, tak dramaturgije obsahuje celkem 32 námětů. Všechno ostatní po Shakespearovi a starých tragédiích jsou, jedno jako druhé, přepisy starých dobrých historií. Takže na toto téma nemá cenu se přít. Najít v dnešní době nový námět - je utkvělá představa -za kterou se dnes honí zejména Hollywood. Ale v honičce za novými náměty se ztrácí to hlavní - smysl a obsah filmu.

Na jedné z on-line konferencí jste řekl poměrně odvážnou věc: «V dnešní době dělá režiséra každý, kdo je schopný zařvat povel «Jedem!». Opravdu si to myslíte?

Opravdu si to myslím. Pochopte, pokud vím, je podle statistiky v naší zemi deficit režisérů přibližně 800 -1000 lidí. Představte si: cca. 1000 filmů a seriálů, které jsou v tomto momentě ve stádiu výroby, hledají svého režiséra a nemohou ho najít. V této specializaci je nedostatek profesionálů a prostor zaplňují lidé, kteří přichází z sousedních oblastí. Samozřejmě, může to být jak úspěšná rošáda, tak i určitý kompromis. Nevím, kolik režisérů opouští, ročně VGIK. Tak 30 lidí. Ale režisér - to je -výjimečná profese. Tomu se naučit nedá. Co to je režisér na place? Já jsem se ani jednou nesetkal se stejným způsobem práce. Každý z nich má vlastní představu o své profesi, o tom jakým způsobem musí tlumočit herci, kameramanovi a celé skupině svou myšlenku.

Už před začátkem natáčení znáte herecké obsazení a nelíbí se vám. Budete přesto hrát?

Jestli přijmu roli nebo ne, závisí na ohromném množství faktorů. Na partnerech, režisérovi, a konec konců i scénáristovi. Může tomu být tak, jako například u Balabanova. Scénář «Gruz 200» měl dvě stránky. Byla to jen myšlenka. Všechno ostatní vznikalo až na place. A tato myšlenka vylekala jednoho, druhého třetího herce. A někoho naopak zaujala. Někomu se zdála zajímavá, například Alexandrovi Serebrjakovi. V tomto případě má každý svoji volbu. A scénář filmu «Mika a Alfréd» mě zaujal svým zadáním: zahrát si současně dvě role v jednom filmu, a navíc ještě s věkovými proměnami. A když jsem poznal filmové maskéry, definitivně jsem se rozhodl: je třeba hrát.

To znamená, že nyní víte, jak budete vypadat za 40 let?

Nemyslím. Tam bylo určité zadání: bylo nutné překlenout most -nejen dramatický a dramaturgický, ale i vizuální - mezi mnou a Michailem Yorkem, který hraje roli Miky nejstaršího. A to je, jak jistě chápete, úloha nelehká. Uvidíme, co z toho bude...

Jaké to je hrát se zahraničním partnerem?

V tomto případě to měl Michael nejtěžší. Přiletěl do země s jinou jazykovou kulturou, vždyť rusky, to se rozumí, neumí. Ale Michael je opravdový hollywoodský profesionál. Učil se text rusky, takovou hatmatilku. Chápete, že to není jednoduché. Všemožně jsem mu pomáhal a snažil se být stále s ním.

Ale vy sám se do natáčení v zahraničních filmech nijak nehrnete. Říká se, že vám nabízeli roli ruského cara, ve «Vojně a míru», ale vy jste odmítl. Je to pravda?

Ta historie je silně zveličená. Já jsem neodmítl. Věc se má tak, že nedošlo ani na zkoušky, Protože oni do poslední chvíle váhali a nemohli si ujasnit: jakého imperátora vlastně potřebují? Nakonec ho zahrál vynikající herec Igor Kostolevskij. Vidíte ten rozdíl - Daňa Strachov a Kostolevskij? Tolstého imperátor je mladý, ale oni změnili historickou pravdu. A ve chvíli, kdy se ještě rozhodovali zavolali mi a nabídli abychom to zkusili. «Co děláte? Máme o čem mluvit nebo ne?» Řekl jsem, že už je pozdě. V té době jsem se nechal ostříhat skoro do hola kvůli filmu «Sledopyty» Andreje Maljukova. A abych mohl hrát roli imperátora, museli by mi udělat paruku. To minimálně. A na to je potřeba čas a ten už neměli. Takže role prošla mimo mě, takříkajíc kvůli paruce.

Nicméně tím vaše setkání s «Vojnou a mírem» neskončilo...

Ano, daboval jsem Andreje Bolkonského a to bylo zajímavé. Dřív jsem ještě nikdy nedaboval jiného herce, tím spíše ne anglicky mluvícího. Navíc jsem měl pronášet jimi zkomolený, a přitom tak nádherný, ruský text. Takže přiznám se: že jsem vzal všechny vynikající monology Andreje Bolkonského a jednoduše je přepsal slovo od slova z filmu Bondarčuka staršího. Kontrolovali jsme to, odpovídají originálnímu Tolstého textu.

Daniili, o mnoha věcech mluvíte hodně odvážně, bez zábran. Zajímavé, jste vždy tak přímočarý?

To je výchovou. Chodil jsem do školy, která nám vštěpovala duch svobody. Škola vyla vynikající. Například na začátku devadesátých se u nás praktikovala taková neslýchaná věc, jako je výběr předmětů. Mohl jsem se učit matematiku a nemusel chemii. A to jsem i udělal. A po nějaké době jsem nechal i fyziky. Protože jsem tyhle předměty vůbec nechápal. V té době jsem se úporně věnoval matematice. Tak tedy ta škola, se jmenovala škola sebeurčení a zvyk hovořit za všech okolností pravdu, bez ohledu na to, jestli se to někomu líbí nebo ne, se stal pravidlem, což bezesporu mělo vliv na charakter, vytvořilo absenci strachu před cizí autoritou, před takzvaně staršími. To mělo svou kladnou i zápornou stránku. Na jedné straně, dalo možnost říci dosti záhy: «Jsem tu a mám právo myslet tak, jak myslím!», ale na druhé straně, dost rychle začalo vyvolávat u lidí negativní reakci. Komu by se líbilo, že 17-letý kluk, který nastoupil do divadelního učiliště, rozmlouvá se všemi jako rovný s rovným? Okolí to dráždí a v podstatě mi to v mnohém škodí.

Cožpak se nikdo nepokusil zlomit vaši odbojnou povahu svojí autoritou?

Chytrý člověk vůbec nic lámat nebude. Protože když lámeš - nestavíš. Ale byly takové pokusy. Ale doufám, že mě nezlomili. Prvním kritikem všeho co dělám i všeho co se se mnou děje - jsem já sám. Já sám se brzdím, nakolik chápu: ne všem lidem se to líbí a nemusím se všem ukazovat v celé kráse. Vždyť herecká profese často předpokládá, že člověk musí naslouchat a ne mluvit. Mluvit musí na scéně. To znamená, že svoje vlastní mínění a vidění toho, jak by to mělo být může zastrčit někam daleko a nadlouho. Herec musí a je mu to k užitku, poslouchat režiséra ať se ti líbí nebo ne. Protože ty za něho film nenatočíš. A tedy tenhle drzý demokratický způsob chování prosazovat svoje «já» na první místo mi dost často v životě uškodil. To není pýcha. I když mnozí lidé o mě říkají: «Snob, nafoukanec». Myslím, že takový dojem u kolegů vyvolávám právě díky tomuto charakterovému rysu. Ale prát se s tím, nemá smysl….

A měl jste snahu se s tím poprat?

Před nějakým časem jsem zkoušel chovat se obyčejněji, ale nic dobrého z toho nevzešlo. Jak se říká, duši to odvedlo někde na stranu. Přál jsem si být trochu níže ve vztahu k okolí. Taková nějaká antipýcha. Něco najednou vzniklo v mých nešťastných mozkových závitech a mně se zdálo, že jsem skutečně nafoukanec, jakého svět neviděl, že bych měj jít takříkajíc blíže k lidem. Ale oni mi velmi rychle šlápli na krk, doslova okamžitě, a zůstali tam, dokud jsem je nesetřepal. Po všech těchto proměnách jsem pochopil, že každý člověk má svou vlastní cestu a není třeba snažit se dělat lepším, než jaký skutečně jsi. Stejně si o tobě lidé myslí, co si myslí.

Během fotografování jste řekl zajímavou větu: «Být nervózní - to je moje profese». Co to znamená?

Jak jinak? Kdyby měl herec vyrovnanou psychiku, jak bude hrát, jak prožívat spolu se svým hrdinou a vyvolávat dojetí u diváků? Pouze s pomocí vnitřního aparátu. S pomocí své psychické podstaty.

Lehce přecházíte na tykání?

Pokud mi člověk vytrvale tyká i já mu začnu tykat. Přece mu nebudu do konce svých dní vykat? Vychovávat kohokoli - je věc nevděčná. Pokud si lidé zvykli jeden druhému tykat, budou to tak dělat i nadále. Nemá smysl snažit se je to odnaučit. To, že se mi to nelíbí, je moje osobní věc. Já jsem nespolečenský člověk, a proto nemám ke všem těmto zvyklostem žádný vztah.

Na vašich webových stránkách vás mnohé ctitelky oslovují doslova po domácku: Daňa. Nevadí vám to?

Zvykl jsem si. Je mi to jedno - "лишь бы не в печку. Хоть горшком." ( ruské přísloví: Nazývejte mě třeba hrnečkem, jen mě nestrkejte do pece). A když se na mě obrací seriózně - Daniili Alexandroviči, dokonce mě to trochu udivuje. Vždyť jsem ještě skoro kluk - 31 let. Tak jaký Daniil Alexandrovič? Ale na druhé straně copak mě má teď každý, koho potkám oslovovat Daňko? A jméno mám takové divné, nevíš jak mě oslovit. Daniili - těžko vyslovitelné. Ale zpravidla mě všichni tak oslovují.

Jste dochvilný člověk nebo si dovolujete se opožďovat?

Snažím se nechodit pozdě, ale Moskva je takové město, že někdy není možné všechno přesně naplánovat. To bys musel být maniak a přijíždět pokaždé dvě hodiny před schůzkou. Někdy přijdu pozdě já sám. A když se opozdí jiní, beru to s pochopením, protože Moskva - to je jedna velká zácpa. Ale když vím, že člověk celý život jezdí metrem a stále chodí o půlhodinu později, tak i já budu přicházet půl hodiny po dohodnutém čase.

Mnozí herci a hvězdy estrád teď účinkují v různých televizních show: vystupují na bruslích, v cirkuse... Měl jste podobné nabídky?

Vlézt do lví klece, nebo dokonce letět do vesmíru. Proč ne? Když ti za to zaplatí. Ale zatím mám, díky bohu, možnost odmítat. Nemám pocit, že bych neměl co dělat, měl jsem štěstí. Ale nikoho za to nesoudím. Herci doslova jako lakmusový papírek odráží dobu, ve které žijí. Nenesou na tom žádnou vinu. Nicméně já sám se snažím držet dál od tohoto humbuku.

Nebo je to otázka výše nabídky? Co si myslíte: je možné vás koupit?

Víte, ani jednou v životě se mi nestalo, že by mě prostě utloukli cenou. Nestalo se to, a já netoužím po podobných pokušeních. Být rytířem na bílém koni je jednoduché, dokud se tě samotného nezeptají. «A pokud se jedná o sedmimístné číslo?» Jak se říká peněz a vězení se neodříkej. A já se neodříkám. K reklamě mám úplně jiný vztah. Nevidím nic pohoršujícího a ostudného na tom, když známí lidé dělají reklamu na auta, hodinky, drahé oblečení. Na tom nic špatného není. To je, podle mě, rychlý a důstojný způsob vydělat peníze. Část povolání. Ale účinkovat v nepochopitelné honičce, snažit se obsadit 1. místo…. Proč, Nechápu to.

A zlozvyků se snažíte zbavit? Samozřejmě, jestli nějaké máte?

Přestal jsem kouřit - snad jsem se toho zbavil, ale to taky přísahat nemůžu. Kouření je - věc záludná. Dnes toho necháš, a zítra... Ale já už nekouřím osm měsíců, samozřejmě že mám někdy chuť, proč bych to tajil. Ale zatím se držím a musím říct, že se cítím dobře.