Takže, jak Vás asi napadlo, tak se v tomto klipu objeví Daniil (řeknu Vám, že mu to tady sluší :) ) , ale celkově je krásná celá písnička i klip + Daniil po boku = překrásné video :)
Leden 2008
Daniil Strachov: «Nejsem sprinter, jsem vytrvalec» - rok 2007
30. ledna 2008 v 16:01 | Vovanna | Daniil Strahov/Vladimír Korf
Divadelní Moskva o něm začala mluvit po premiéře představení režiséra Andreje Žitinkina «Portrét Doriana Graye». Tehdy byli mnozí přesvědčeni: Strachova čeká skvělá divadelní budoucnost. Talentovaný, vyhraněný, výkonný. Ale s divadlem to nevyšlo. Mělo to své příčiny. Zato ve filmovém světě je Daniil velmi žádaný. A to tak, že natáčel ve třech rozsáhlých projektech- seriálech «Ubohá Nasťa», «Zvězdočet» a «Děti Arbatu» současně. V minulém roce se Strachov už objevil v celovečerním filmu, ve snímku Alexandra Rogožkina «Peregon». Co letos...
Daniili, máte teď dost práce, nebo by jste si jí přál víc?
Nemůžu říct, že bych v daný moment nevěděl, kam skočit, ale byl by hřích si stěžovat. Tolik natáčení jako teď - to je normální. Mohlo by toho být víc, ale pocit paniky, že je všechno špatně, nevzniká.
Pro mnohé seriálové herce je těžké dostat se k celovečernímu filmu… Co myslíte, Vám se to podařilo?
Podle toho, co máte na mysli. Jestli to, že jsem se dostal do pseudofilmového, pseudouměleckého společenství, tak to ne. Ale já jsem tam nikdy nesměřoval - je to hloupé a nesmyslné. Na druhé straně odpovím «ano», protože, když jsem natáčel s Rogožkinem film «Peregon», byla to pro mě velká událost. Rozhodně ještě toužím natočit celovečerní film, ale jestli se to povede nebo ne, ukáže nejbližšího půl roku.
Nestýská se Vám po divadelní scéně?
V této chvíli v mém životě divadlo není a nemůžu říct, že by mě to těšilo. Bylo období "Enterprize". To samozřejmě není divadlo, spíš stálé zaměstnání. Ale kočovat kvůli výdělku mezi městy a vesnicemi už, sláva Bohu, nepotřebuji. A pokud se týká stálého divadla, tak ho považuji za dost zastaralou, dost zchátralou a vetchou organizaci, kde nedochází k žádné reorganizaci. Být v divadle celou dobu, je velmi těžké. Musíš se zcela podřídit vůli hlavního režiséra a celé té divadelní organizaci. Dříve nebo později vznikají rozpory. Narazil jsem na to v Gogolově divadle, kdy hlavní režisér zapomněl, že mne uvolnil na hostování v jiném divadle, na představení, na které už byly prodány lístky. Výsledkem toho bylo, že jsem musel zklamat jedny nebo druhé a nic při tom nechápal. A v divadle za "Maloj Bronoj" jsem měl na výběr: Zůstat v divadle, které prochází krizí, která byla způsobena tím, že hlavní režisér nenašel společnou řeč s ředitelem divadla. Takže když došlo k bitvě, a Vy by jste stál mezi nimi a v této chvíli Vám dali nabídku natáčet současně tři projekty: «Ubohá Nasťa», «Zvězdočet» a «Děti Arbatu» - co by jste si vybral? A nakonec. Jsou věci,které se nedají spojovat. Navíc mě nikdo už dlouho do divadla nepozval. Většinou je to tak: «Daniili, zastavte se, chápeme, že jste velmi zaneprázdněný, ale pojďme, domluvíme se, sladíme harmonogramy, třeba jen kvůli jedné roli...» - «A kvůli které?» - se ptám já. A odpověď: «Nejdříve přijďte, a pak uvidíme». To přece není žádný rozhovor! Jsme dospělí lidé, copak tu mám sedět jak okurka v láku a čekat na požární hlásič.
Kdyby Vám nyní Tabakov řekl, přišel by jste do MXT?
Nikdy to neřekne. Když jsem se hlásil na školu studio MCHAT, nechtěl mě přijmout. Nechtěl a tečka. Říkal mému budoucímu uměleckému vedoucímu Leontjevovi: «Toho neber, Avantgarde Nikolajeviči». Ale velké díky Avantgardu Nikolajeviči: ten se na mě podíval ještě jednou a nakonec mě vzal. Kdyby mě nevzal, kdoví, jak by se utvářel můj život.
A k čemu jste tíhnul v dětství?
K hezkému životu. Ne k bezstarostnému, protože tehdy nebylo žádné pozlátko, byla to devadesátá léta: svoboda, Viktor Coj, bílý dům, tanky, vodka. A iluze, že herectví - je velmi krásné, ohromné, a co je hlavní - pohodička. Hrál jsem ve školním divadle «Fantazia» pod vedením Vadima Zlotnikova, na naší škole № 734. Toto studio bylo moc populární, Vadim dělal s dětmi divy, přestávali pít, kouřit, mluvit sprostě, chodili do divadla, zajímali se o hudbu, malovali, hráli. Nemůžu říct, že jsem celou dobu strávil na zkouškách, ale vzpomínám si, že jsem hrál roli opilého Kjuchelbekera, potom kocoura v «Drakovi». Na jevišti jsem hrál v opravdové letecké bundě z druhé světové války. Byla otrhaná, hipísácká, během hry z ní skutečně odpadávaly kousky. Nosil jsem ji i v civilu. A role kocoura byla mojí nejviditelnější rolí. A divadlo «Fantazia», mělo rozhodně vliv na můj další osud a životní volbu spolu s Vjačeslavem Tichonovem, naším nezapomenutelným Stierlitzem. Když jsem ho uviděl, pomyslel jsem si: «A o co jsem já horší» Jen si tak chodí, je krásný, chytrý, navíc nic neříká, to umím taky, ne? Potom se objevila první kabelová televize, kde mimo jiných, úplně pitomých filmů, dávali snímky, které na mne působily jako zjevení. Například «Půlnoční expres». Vzpomínám si, že to mnou otřáslo. Nemohl jsem se vzpamatovat, nechápal jsem, proč prožívám takový otřes z tohoto filmu.. Tato skutečnost nemohla nemít vliv na moji další volbu.
Nyní Vás často žádají o autogramy. Sbíral jste v dětství nějaké podpisy?
To je zajímavé - nikdy. I když jsem začínal natáčet, ještě jako kluk, a byl jsem ve společnosti s Alexandrem Fillipenkem a potom s Vjačeslavem Nevinnym. Nevím, proč mě ani nenapadlo vzít si od nich autogram.
Nikdy Vás nenapadlo, že by jste si vybral jinou profesi?
Někdy přemýšlím, že bych se mohl zabývat něčím jiným. Ale jestli se mám do něčeho vážně pustit, tak bude třeba zanechat herectví a já nejsem přesvědčený, že je na to správná doba. Všechno chce svůj čas. Nyní studuji produkci ve škole Alexandra Akopova, je to jeho první a poslední experiment. A můžu říct, že on je v Rusku naprosto výjimečný zjev, protože v takovém objemu a kvalitě o tom nikoho neučili a nemyslím, že budou. Je tady všechno - i režisérské umění, i ekonomika, dramaturgie a semináře Alexandra Mitty. Mimo to, že je to hrozně zajímavé, tak to velice rozšířilo můj herecký obzor a v mnohém ztížilo můj život "na place". Protože před tím jsem vnímal všechny složitosti natáčení pouze jako herec. Například, je třeba natočit šest minut denně, což je pro kvalitní snímek hodně. Proč právě šest, kvůli čemu? Teď už chápu i postoj producenta, proč je třeba natočit právě tolik a právě v takovém časovém období. Ale, opakuji ještě jednou, neznamená to, že se vzdávám herectví.
Jste silný člověk?
Bylo by správné odpovědět - ne. Každý člověk, který si myslí, že je silný, tak se velmi mýlí. Síla - to je velmi iluzorní představa. Přestal jsem v sobě živit iluzi o své síle. Buďto na mně na tomto světě něco závisí, můžu něco změnit , pokud jsem vůbec schopen se sám změnit. Přestal jsem o tom přemýšlet - a v tom je moje síla, protože pouze bez podobných iluzí je možné něco změnit.
A v čem je Vaše slabost?
V tom, že se bojím ukázat, že jsem slabý. Prorazit nějaký otvor v v obranných liniích, které jsem kolem sebe vystavěl, je dost složité. Velmi zřídka bývám upřímný s lidmi od tisku. Nemyslím, že je to moje slabost, je to prostě vlastnost. (Směje se.) Ale všeobecně jsem slabý člověk.
Považují Vás za chladného, samolibého snoba. Nepřemýšlíte, proč je tomu tak?
Nevím, jak vážně odpovědět na tuto otázku. Jsou věci, které prochází mimo nás, aniž bychom si to přáli. S nikým se nebratříčkuji. - to už tak je. Když jsem se snažil, něco pro to udělat, bylo to ještě horší. Kvůli tomu se nezblázním. I když ve skutečnosti jsem docela otevřený, nevím, proč si o mně myslí něco jiného. Chápu, že nemá smysl cokoliv měnit, nebo někoho přesvědčovat: nikdo nikdy neuvěří, že jsem jiný. Možná je to nějaký dojem, něco, co vychází z mého vzezření a kvůli čemu vzniká tento dojem. (Směje se) Dokonce, i kdybych se celý měsíc válel opilý proti STD (Svaz divadelních tvůrců)- nic by to nezměnilo. To je stereotyp, jak mě přijímají, ale jak k tomu došli - to je pro mě záhada.
Je možné, že by stálo za to, být otevřenější v těchto rozhovorech, vyprávět podrobněji o osobním životě - a všechno bude jinak?
Ale proč mám pouštět novináře do svojí ložnice? Co se změní? Nic dobrého z toho nevzejde. Myslím, že je u nás až moc článků typu «Hvězdy v ložnici», «Hvězdy v soukromí». Já chápu, že mnohé zajímá, kam a jak chodí Strachov na WC, ale psát o tom, je pro mě nepřijatelné. Kašlu na to, kam až, ve své otevřenosti, dojdou některé hvězdy, to je jejich osobní záležitost. Ale pokud sestoupí z nebes na zemi, nesmíme zapomenout, že pokud se o veřejně známém člověku stane všechno známé, stane se rychleji populárním, než ten, který si zachovává své tajemství. Já jsem zřetelně definoval, o čem můžeme mluvit a o čem ne. Neskrývám, že jsem ženatý s herečkou Marií Leonovou. A všimnout si mne s manželkou je možné pokaždé, když jdu do společnosti. (Usmívá se.) Neschovávám ji v tajné komnatě, přivázanou k radiátoru, abych jí jen někdy dovolil jít na vzduch.
Je s Vámi lehké vyjít?
Jsem hodně složitý člověk, mám hroznou povahu. Ale doufám, že život se mnou je zajímavý. Je možné, že právě to druhého člověka zaujme, udržuje nějakou rovnováhu.
Je nutné být pro manželku zajímavým?
To přichází samo od sebe. Nesnažím se být nějak zvláštní. Já nejsem «starý muž - hrozný muž», jsme téměř stejně staří, takže se rozvíjíme nebo degradujeme současně. Na tomto vztahu se zakládá naše soužití.
A kdo, podle Vás dosáhl větších hereckých úspěchů?
Pokud budeme mluvit o množství rolí, mám jich víc. Ale jestli o kvalitě - vše na tomto světě je relativní a nikdo neví, co po nás zůstane. Ještě jsem neviděl film Larisy Sadilovy, ve kterém hrála Máša, ale neudivilo by mě, že by to zahrála tak, že poté, co to uvidím, řeknu: «Tak co, Mášo, mám si sbalit kufry a odporoučet se z herecké profese?». Protože ona je velmi talentovaná. A čím je člověk talentovanější, tím je to pro něho složitější.
Máte dost času jeden pro druhého?
Teď se snažíme trávit maximum času doma, poskytnout si navzájem co nejvíce času. Ne abychom obětovali něco kariéře, jen jednoduše oddělit: co je pro nás skutečně nezbytné, a co můžeme postrádat. Je to nebezpečná cesta v současném životě, protože ve filmovém životě je to tak: jednou jsi odmítl, dvakrát odmítl - potřetí už ti nezavolají. Ale tím víc je třeba vrhat se do těžkostí - život je závodní dráha, a prachu v nábojnici na dlouho nezbývá. Doufám, že jsem vytrvalec.
Jste spokojený se svým životem?
Ano, jsem spokojený, že jsem naživu. Že jsem více méně úspěšný ve své profesi a jsem schopný zabezpečit svou rodinu, ženu, a když je třeba, i své blízké. Nemůžu si stěžovat. Samozřejmě, že bych chtěl víc, ale kdybych nechtěl - to by znamenalo jediné, že už chci mít klid, ale do důchodu je ještě daleko.
Dotazník
Bydliště - Moskva
Zařízení bytu - vlastní
Mobilní telefon - nemůžu dělat reklamu operátorům - šikovný
Značka hodinek - drahé
Alkohol- víno, koňak
Styl oblékání -(Casual) - ležérní
Značka oblečení - nepreferuji žádnou
Značka bot - detto
Auto - Japonský off-road
Fit-ness - klub -ráno běhám kolem garáže
Restaurace - neřeknu - nerad bych se loučil s místy, kde se cítím dobře
Klub - nejsem členem žádného klubu
Kuchyně- jakákoliv
Kde si odpočinu - Paříž, kde žijí moji přátelé
Parfém - co mi dá žena a přátelé
Psací pero - obyčejné
Cigarety/doutníky - nekouřím
Stylista - nevím, na co by mi byl
Barva - nemám žádnou preferovanou
Butik/obchod - nesnáším chodit po obchodech
Bleskové otázky:
Jaký nejdražší dárek jste daroval?
Byt, mé babičce.
Jaký nejdražší dárek jste dostal?
Ty nejdražší dárky - jsou ty neočekávané.
Váš koníček?
Není a nebude.
Váš nejvyšší honorář?
Neřeknu.
Kolik osob Vám pomáhá v domácnosti?
Žena, vlastně, to já jí pomáhám.
Nejextravagantnější nákup?
Gumová maska s tváří Putina.
Nejdražší koupě?
Náš byt.
Sbíráte něco?
Ne.
Za co je Vám líto utrácet peníze?
Za zbytečné věci.
Čeho máte ve svém šatníku nejvíc?
Košil a džínsů.
Máte vlastní styl?
Nemám.
Vaše první značková věc v šatníku?
Kožená indická bunda, koupená v Sofii.
Váš největší úspěch?
Doufám, že je ještě přede mnou.
Ambice?
Ne. Chtěl bych žít, aby to bylo zajímavé.
Největší uspokojení?
Nenudit se.
Ta největší potupa?
Když se mi "na place" nic nedaří
Nejlepší odpočinek?
Není důležité kde, hlavní je s kým.
Váš hlavní nedostatek?
Odpovídám na hloupé otázky
A Vaše hlavní přednost?
Snažím se na ně neodpovídat příliš hloupě.
A co Vás nejvíc trápí?
Že se mi to nedaří.
Nejlepší místo na zemi?
Ještě jsem ho nenašel.
Ráno začíná...
Zvoněním budíku.
Místo, které je nutno navštívit.
Řím, Londýn.
Nejdražší předmět Vašeho interiéru?
Babiččina starobylá truhla.
Bez čeho se nemůžete obejít?
Bez kafe.
A co je pro Vás droga?
Film.
Dostatek peněz- kolik to je?
Dostatek peněz - to neexistuje.
Co Vám v životě nejvíc vadí?
Že se život pohybuje jakoby v kruhu a nemožnost to změnit.
Prestiž - to je…
Dobrý film, který jsem ještě neviděl.
Co by jste změnil na svém zevnějšku?
Nemyslím, že je to nutné.
Váš nejlepší přítel?
Člověk.
Vaše oblíbené zvíře?
Pes.
Daniili, máte teď dost práce, nebo by jste si jí přál víc?
Nemůžu říct, že bych v daný moment nevěděl, kam skočit, ale byl by hřích si stěžovat. Tolik natáčení jako teď - to je normální. Mohlo by toho být víc, ale pocit paniky, že je všechno špatně, nevzniká.
Pro mnohé seriálové herce je těžké dostat se k celovečernímu filmu… Co myslíte, Vám se to podařilo?
Podle toho, co máte na mysli. Jestli to, že jsem se dostal do pseudofilmového, pseudouměleckého společenství, tak to ne. Ale já jsem tam nikdy nesměřoval - je to hloupé a nesmyslné. Na druhé straně odpovím «ano», protože, když jsem natáčel s Rogožkinem film «Peregon», byla to pro mě velká událost. Rozhodně ještě toužím natočit celovečerní film, ale jestli se to povede nebo ne, ukáže nejbližšího půl roku.
Nestýská se Vám po divadelní scéně?
V této chvíli v mém životě divadlo není a nemůžu říct, že by mě to těšilo. Bylo období "Enterprize". To samozřejmě není divadlo, spíš stálé zaměstnání. Ale kočovat kvůli výdělku mezi městy a vesnicemi už, sláva Bohu, nepotřebuji. A pokud se týká stálého divadla, tak ho považuji za dost zastaralou, dost zchátralou a vetchou organizaci, kde nedochází k žádné reorganizaci. Být v divadle celou dobu, je velmi těžké. Musíš se zcela podřídit vůli hlavního režiséra a celé té divadelní organizaci. Dříve nebo později vznikají rozpory. Narazil jsem na to v Gogolově divadle, kdy hlavní režisér zapomněl, že mne uvolnil na hostování v jiném divadle, na představení, na které už byly prodány lístky. Výsledkem toho bylo, že jsem musel zklamat jedny nebo druhé a nic při tom nechápal. A v divadle za "Maloj Bronoj" jsem měl na výběr: Zůstat v divadle, které prochází krizí, která byla způsobena tím, že hlavní režisér nenašel společnou řeč s ředitelem divadla. Takže když došlo k bitvě, a Vy by jste stál mezi nimi a v této chvíli Vám dali nabídku natáčet současně tři projekty: «Ubohá Nasťa», «Zvězdočet» a «Děti Arbatu» - co by jste si vybral? A nakonec. Jsou věci,které se nedají spojovat. Navíc mě nikdo už dlouho do divadla nepozval. Většinou je to tak: «Daniili, zastavte se, chápeme, že jste velmi zaneprázdněný, ale pojďme, domluvíme se, sladíme harmonogramy, třeba jen kvůli jedné roli...» - «A kvůli které?» - se ptám já. A odpověď: «Nejdříve přijďte, a pak uvidíme». To přece není žádný rozhovor! Jsme dospělí lidé, copak tu mám sedět jak okurka v láku a čekat na požární hlásič.
Kdyby Vám nyní Tabakov řekl, přišel by jste do MXT?
Nikdy to neřekne. Když jsem se hlásil na školu studio MCHAT, nechtěl mě přijmout. Nechtěl a tečka. Říkal mému budoucímu uměleckému vedoucímu Leontjevovi: «Toho neber, Avantgarde Nikolajeviči». Ale velké díky Avantgardu Nikolajeviči: ten se na mě podíval ještě jednou a nakonec mě vzal. Kdyby mě nevzal, kdoví, jak by se utvářel můj život.
A k čemu jste tíhnul v dětství?
K hezkému životu. Ne k bezstarostnému, protože tehdy nebylo žádné pozlátko, byla to devadesátá léta: svoboda, Viktor Coj, bílý dům, tanky, vodka. A iluze, že herectví - je velmi krásné, ohromné, a co je hlavní - pohodička. Hrál jsem ve školním divadle «Fantazia» pod vedením Vadima Zlotnikova, na naší škole № 734. Toto studio bylo moc populární, Vadim dělal s dětmi divy, přestávali pít, kouřit, mluvit sprostě, chodili do divadla, zajímali se o hudbu, malovali, hráli. Nemůžu říct, že jsem celou dobu strávil na zkouškách, ale vzpomínám si, že jsem hrál roli opilého Kjuchelbekera, potom kocoura v «Drakovi». Na jevišti jsem hrál v opravdové letecké bundě z druhé světové války. Byla otrhaná, hipísácká, během hry z ní skutečně odpadávaly kousky. Nosil jsem ji i v civilu. A role kocoura byla mojí nejviditelnější rolí. A divadlo «Fantazia», mělo rozhodně vliv na můj další osud a životní volbu spolu s Vjačeslavem Tichonovem, naším nezapomenutelným Stierlitzem. Když jsem ho uviděl, pomyslel jsem si: «A o co jsem já horší» Jen si tak chodí, je krásný, chytrý, navíc nic neříká, to umím taky, ne? Potom se objevila první kabelová televize, kde mimo jiných, úplně pitomých filmů, dávali snímky, které na mne působily jako zjevení. Například «Půlnoční expres». Vzpomínám si, že to mnou otřáslo. Nemohl jsem se vzpamatovat, nechápal jsem, proč prožívám takový otřes z tohoto filmu.. Tato skutečnost nemohla nemít vliv na moji další volbu.
Nyní Vás často žádají o autogramy. Sbíral jste v dětství nějaké podpisy?
To je zajímavé - nikdy. I když jsem začínal natáčet, ještě jako kluk, a byl jsem ve společnosti s Alexandrem Fillipenkem a potom s Vjačeslavem Nevinnym. Nevím, proč mě ani nenapadlo vzít si od nich autogram.
Nikdy Vás nenapadlo, že by jste si vybral jinou profesi?
Někdy přemýšlím, že bych se mohl zabývat něčím jiným. Ale jestli se mám do něčeho vážně pustit, tak bude třeba zanechat herectví a já nejsem přesvědčený, že je na to správná doba. Všechno chce svůj čas. Nyní studuji produkci ve škole Alexandra Akopova, je to jeho první a poslední experiment. A můžu říct, že on je v Rusku naprosto výjimečný zjev, protože v takovém objemu a kvalitě o tom nikoho neučili a nemyslím, že budou. Je tady všechno - i režisérské umění, i ekonomika, dramaturgie a semináře Alexandra Mitty. Mimo to, že je to hrozně zajímavé, tak to velice rozšířilo můj herecký obzor a v mnohém ztížilo můj život "na place". Protože před tím jsem vnímal všechny složitosti natáčení pouze jako herec. Například, je třeba natočit šest minut denně, což je pro kvalitní snímek hodně. Proč právě šest, kvůli čemu? Teď už chápu i postoj producenta, proč je třeba natočit právě tolik a právě v takovém časovém období. Ale, opakuji ještě jednou, neznamená to, že se vzdávám herectví.
Jste silný člověk?
Bylo by správné odpovědět - ne. Každý člověk, který si myslí, že je silný, tak se velmi mýlí. Síla - to je velmi iluzorní představa. Přestal jsem v sobě živit iluzi o své síle. Buďto na mně na tomto světě něco závisí, můžu něco změnit , pokud jsem vůbec schopen se sám změnit. Přestal jsem o tom přemýšlet - a v tom je moje síla, protože pouze bez podobných iluzí je možné něco změnit.
A v čem je Vaše slabost?
V tom, že se bojím ukázat, že jsem slabý. Prorazit nějaký otvor v v obranných liniích, které jsem kolem sebe vystavěl, je dost složité. Velmi zřídka bývám upřímný s lidmi od tisku. Nemyslím, že je to moje slabost, je to prostě vlastnost. (Směje se.) Ale všeobecně jsem slabý člověk.
Považují Vás za chladného, samolibého snoba. Nepřemýšlíte, proč je tomu tak?
Nevím, jak vážně odpovědět na tuto otázku. Jsou věci, které prochází mimo nás, aniž bychom si to přáli. S nikým se nebratříčkuji. - to už tak je. Když jsem se snažil, něco pro to udělat, bylo to ještě horší. Kvůli tomu se nezblázním. I když ve skutečnosti jsem docela otevřený, nevím, proč si o mně myslí něco jiného. Chápu, že nemá smysl cokoliv měnit, nebo někoho přesvědčovat: nikdo nikdy neuvěří, že jsem jiný. Možná je to nějaký dojem, něco, co vychází z mého vzezření a kvůli čemu vzniká tento dojem. (Směje se) Dokonce, i kdybych se celý měsíc válel opilý proti STD (Svaz divadelních tvůrců)- nic by to nezměnilo. To je stereotyp, jak mě přijímají, ale jak k tomu došli - to je pro mě záhada.
Je možné, že by stálo za to, být otevřenější v těchto rozhovorech, vyprávět podrobněji o osobním životě - a všechno bude jinak?
Ale proč mám pouštět novináře do svojí ložnice? Co se změní? Nic dobrého z toho nevzejde. Myslím, že je u nás až moc článků typu «Hvězdy v ložnici», «Hvězdy v soukromí». Já chápu, že mnohé zajímá, kam a jak chodí Strachov na WC, ale psát o tom, je pro mě nepřijatelné. Kašlu na to, kam až, ve své otevřenosti, dojdou některé hvězdy, to je jejich osobní záležitost. Ale pokud sestoupí z nebes na zemi, nesmíme zapomenout, že pokud se o veřejně známém člověku stane všechno známé, stane se rychleji populárním, než ten, který si zachovává své tajemství. Já jsem zřetelně definoval, o čem můžeme mluvit a o čem ne. Neskrývám, že jsem ženatý s herečkou Marií Leonovou. A všimnout si mne s manželkou je možné pokaždé, když jdu do společnosti. (Usmívá se.) Neschovávám ji v tajné komnatě, přivázanou k radiátoru, abych jí jen někdy dovolil jít na vzduch.
Je s Vámi lehké vyjít?
Jsem hodně složitý člověk, mám hroznou povahu. Ale doufám, že život se mnou je zajímavý. Je možné, že právě to druhého člověka zaujme, udržuje nějakou rovnováhu.
Je nutné být pro manželku zajímavým?
To přichází samo od sebe. Nesnažím se být nějak zvláštní. Já nejsem «starý muž - hrozný muž», jsme téměř stejně staří, takže se rozvíjíme nebo degradujeme současně. Na tomto vztahu se zakládá naše soužití.
A kdo, podle Vás dosáhl větších hereckých úspěchů?
Pokud budeme mluvit o množství rolí, mám jich víc. Ale jestli o kvalitě - vše na tomto světě je relativní a nikdo neví, co po nás zůstane. Ještě jsem neviděl film Larisy Sadilovy, ve kterém hrála Máša, ale neudivilo by mě, že by to zahrála tak, že poté, co to uvidím, řeknu: «Tak co, Mášo, mám si sbalit kufry a odporoučet se z herecké profese?». Protože ona je velmi talentovaná. A čím je člověk talentovanější, tím je to pro něho složitější.
Máte dost času jeden pro druhého?
Teď se snažíme trávit maximum času doma, poskytnout si navzájem co nejvíce času. Ne abychom obětovali něco kariéře, jen jednoduše oddělit: co je pro nás skutečně nezbytné, a co můžeme postrádat. Je to nebezpečná cesta v současném životě, protože ve filmovém životě je to tak: jednou jsi odmítl, dvakrát odmítl - potřetí už ti nezavolají. Ale tím víc je třeba vrhat se do těžkostí - život je závodní dráha, a prachu v nábojnici na dlouho nezbývá. Doufám, že jsem vytrvalec.
Jste spokojený se svým životem?
Ano, jsem spokojený, že jsem naživu. Že jsem více méně úspěšný ve své profesi a jsem schopný zabezpečit svou rodinu, ženu, a když je třeba, i své blízké. Nemůžu si stěžovat. Samozřejmě, že bych chtěl víc, ale kdybych nechtěl - to by znamenalo jediné, že už chci mít klid, ale do důchodu je ještě daleko.
Dotazník
Bydliště - Moskva
Zařízení bytu - vlastní
Mobilní telefon - nemůžu dělat reklamu operátorům - šikovný
Značka hodinek - drahé
Alkohol- víno, koňak
Styl oblékání -(Casual) - ležérní
Značka oblečení - nepreferuji žádnou
Značka bot - detto
Auto - Japonský off-road
Fit-ness - klub -ráno běhám kolem garáže
Restaurace - neřeknu - nerad bych se loučil s místy, kde se cítím dobře
Klub - nejsem členem žádného klubu
Kuchyně- jakákoliv
Kde si odpočinu - Paříž, kde žijí moji přátelé
Parfém - co mi dá žena a přátelé
Psací pero - obyčejné
Cigarety/doutníky - nekouřím
Stylista - nevím, na co by mi byl
Barva - nemám žádnou preferovanou
Butik/obchod - nesnáším chodit po obchodech
Bleskové otázky:
Jaký nejdražší dárek jste daroval?
Byt, mé babičce.
Jaký nejdražší dárek jste dostal?
Ty nejdražší dárky - jsou ty neočekávané.
Váš koníček?
Není a nebude.
Váš nejvyšší honorář?
Neřeknu.
Kolik osob Vám pomáhá v domácnosti?
Žena, vlastně, to já jí pomáhám.
Nejextravagantnější nákup?
Gumová maska s tváří Putina.
Nejdražší koupě?
Náš byt.
Sbíráte něco?
Ne.
Za co je Vám líto utrácet peníze?
Za zbytečné věci.
Čeho máte ve svém šatníku nejvíc?
Košil a džínsů.
Máte vlastní styl?
Nemám.
Vaše první značková věc v šatníku?
Kožená indická bunda, koupená v Sofii.
Váš největší úspěch?
Doufám, že je ještě přede mnou.
Ambice?
Ne. Chtěl bych žít, aby to bylo zajímavé.
Největší uspokojení?
Nenudit se.
Ta největší potupa?
Když se mi "na place" nic nedaří
Nejlepší odpočinek?
Není důležité kde, hlavní je s kým.
Váš hlavní nedostatek?
Odpovídám na hloupé otázky
A Vaše hlavní přednost?
Snažím se na ně neodpovídat příliš hloupě.
A co Vás nejvíc trápí?
Že se mi to nedaří.
Nejlepší místo na zemi?
Ještě jsem ho nenašel.
Ráno začíná...
Zvoněním budíku.
Místo, které je nutno navštívit.
Řím, Londýn.
Nejdražší předmět Vašeho interiéru?
Babiččina starobylá truhla.
Bez čeho se nemůžete obejít?
Bez kafe.
A co je pro Vás droga?
Film.
Dostatek peněz- kolik to je?
Dostatek peněz - to neexistuje.
Co Vám v životě nejvíc vadí?
Že se život pohybuje jakoby v kruhu a nemožnost to změnit.
Prestiž - to je…
Dobrý film, který jsem ještě neviděl.
Co by jste změnil na svém zevnějšku?
Nemyslím, že je to nutné.
Váš nejlepší přítel?
Člověk.
Vaše oblíbené zvíře?
Pes.
P.S: u několika věcí jsem se opravdu nasmála :D
Vyznání - by me
30. ledna 2008 v 15:29 | Vovanna | Fan fictionsJiž pár hodin je Vladimír s Michailem ve vězení, byli zatčení kvůli tomu že Vladimír vyzval na souboj Alexandra,budoucího cara, netušil ale že je to následník trůnu, Alexandr měl totiž masku,protože ho vladimír vyzval na souboj na maškarním bále. Až co následník výzvu přijal tak odhalil svou tvář, Vladimír zůstal v šoku, ale dohodnutý souboj nešlo zvrátit. Když se tedy souboj konal a Vladimír měl střílet tak si dal pistoli k hlavě a zmáčkl spoušť,našteští se nic nestalo. Nicméně se ted dostal s Michailem do vězení. Oba byli s Mišou zamyšlení,když v tom do jejich cely vešel voják.
,,Pane Repnine pojďte prosím se mnou, velitel Vás potřebuje k výslechu" řekl voják.
,,Jistě" odpověděl Miša a odešel s vojákem.
Vladimír byl ve své cele sám a byl nervózní, bylo to totiž už hodinu a Michail nikde. Náhle se otevřeli dveře cely. ,,Konečně,co mu to tak trvalo" pomyslel si Vladimír v domění že to je Michail. Spletl se.
Spolu s vojákem totiž do cely přišel někdo úplně jiný. Byla to krásná mladá dívka s dlouhými blond vlasy, které měla v drdolu, a nebesky modrýma očima. Vladimírovi poskočilo srdce. Čekal by tady kohokoliv jiného,kohokoli,jen ne ji.
,,Máte hodinu" řekl voják a zavřel za sebou dveře.
Chvíli se na sebe dívali. Vladimír byl překvapený že za ním přišla,ale nedával na sobě nic moc znát,měl zase tu svou neprůhlednou masku,pohled kterým se snažil přesvědčit ji i sebe že je mu lhostejná a že jí pohrdá. Ona tam jen stála a nic neříkala, Vladimír tedy promluvil.
,,Co tady děláte Anno? Proč jste přišla? Poslal Vás můj otec?" zeptal se Vladimír napůl lhostejným a rozčileným hlasem,který ale neprojevoval jeho city.
,,Ne, Váš otec ani neví že jsem za Vámi přišla..přišla jsem sama... já myslela,že... zarazila se a ustrašeně se na něho podívala těma krásnýma očima.
,,Co jste myslela? Myslela jste že si se příjdete,budete se mi smát a řeknete mi, že mám co jsem si zasloužil?!?" obořil se na ni Vladimír, nechtěl aby to vyznělo tak tvrdě,ale neovládl se.
,,Ne...já myslela....myslela jsem,že .... že bych Vám mohla třeba trochu pomoct... jak jsem se dozvěděla že jste tady, tak jsem Vás chtěla vidět, jestli jste v pořádku.... a že bych Vám mohla nějak pomoct, asi to byl špatný nápad... vidím, že mě nenávidíte,takže radši půjdu" řekla Anna se slzami v očích a otočila se ke dveřím.
Vladimír se na ni zaraženě díval. Snažil se pochopit všechno co mu řekla. ,,Co to děláš ty idiote,necháš ji odejít?! Ted když o tebe měla strach a když je možná naděje, že tě miluje,ale myslí si že ji nenávidíš??" pomyslel si Vladimír. Anna už chtěla zaklepat na vojáka, ale v tom se Vladimír vzpamatoval a chytl ji za ruku. Překvapeně se otočila. Vladimír nebyl schopný slova,jenom si ji prohlížel. promluvila tedy první.
,,Proč mě tak nenávidíte Vladimír?" zeptala se ho.
,,Já k Vám necítim nenávist Anno" řekl zastřeným hlasem.
,,Tak proč se kě mně pořád tak chováte,udělala jsem Vám snad něco?" zeptala se snaživě Anna.
,,Ne neudělala..." odpověděl Vladimír.
,,Tak proč?!! Nevíte jak mě to trápí?! Trápí mě, že jste na mě takový, rve mi to srdce!" neovládla se a začala brečet. Vladimír přišel k Anne blíž a setřel jí slzy,které jí stékali po tváři. Odhodlala se na něho podívat a zdálo se jí, že se jeho výraz změnil. Viděla tam ... něžnost?
,,Opravdu to chcete vědět Anno? Chcete vědět proč jsem se k Vám tak choval?" zeptal se nejistě Vladimír.
,,Ano" řekla odhodlaně Anna a sklopila zrak.
,,Tak se posa´dte...a prosím nechte mě abych Vám to dořekl a až pak mě můžete zatratit." řekl smutně Vladimír.
Jeho smutek v hlase Annu překvapil, ale kývla hlavou na znamení souhlasu.
Vladimír se nadechl.
,,Anno, já vím....vím,že jsem se k Vám choval špatně,že to vypadalo, že Vás nenávidím,ale není to tak.... to všechno byla jen maska. Maska kterou jsem se pokoušel zakrýt před sebou i před vámi,nejenom nenávistí,ale i opíjením a užíváním se ženami, pokoušel se zakrýt své city k Vám... ale po tom co jste mi řekla už nemohu... nemohu dál.... skutečností je, že moje city k Vám jsou stále silnější a silnější.... já Vás totiž miluji Anno" řekl Vladimír se zoufalstvím v očích.
Anna ho jen překvapeně pozorovala. Nebyla schopná slova. Že by se přeci jen naplnily její největší sny? Že by ji skutečně Vladimír miloval? Vladimír se k Anne přiblížil a pohladil ji po tváři.
,,Věříte Anno tomu co jsem řekl? " zeptal se.
Zadívala se do jeho temných očí.
,,Já ... já ... ano ... věřím,ale překvapil jste mě."zakoktala se Anna.
,,A vy? Co ke mě cítíte vy,Anno? Milujete mě? Nebo mám aspoň nějakou naději, že jednou budete?" zeptal se Vladimír s velkou nadějí a láskou v hlase. Znova se mu podívala do očí. Do těch očí,které ji tolik přitahovali. Vladimír čekal, bál se její odpovědi.
Anna se odhodlala promluvit. ,,Já jsem Vás milovala od první chvíle, proto mi tak rvalo srdce jak se ke mně chováte,ale myslela jsem, že mě nenávidíte,že ve mě vidíte pouhou....pouhu nevolnici... přála jsem si abys jste mi jednou řekl, že mě milujete, ale byly to sny... miluju Vás.... proč si mi to...tedy chci říct proč
jste mi to neřekl dřív,ale až ted? dopověděla Anna.
,,Za prvé, můžeš mi tykat .... a neřekl jsem ti to protože jsem se bál...bál jsem se svých citů a taky toho že mi nebudeš věřit,nebo se mi vysměješ.... a ty mě opravdu miluješ? ... Dala bys mi šanci abych ti dokázal jaký jsem, že tě dokážu udělat šťastnou?" zeptal se nadějně Vladimír.
,,Miluju tě a chci s tebou strávit zbytek svého života ...Voloďo."odpověděla Anna.
Tyto slova ho zahřáli u srdce. Dal konečně volný průchod svýn citům. V jeho očích viděla všechnu lásku, kterou tak pečlivě zakrýval. Pomalu se přiblížil k jejím rtům. Začal ji něžně líbat. Ona mu polibky oplácela. Jejich něžné polibky přecházeli ve vášnivější a vášnivější. Jemně se od ní odtrhl. Znovu se na ní zadíval.
,,Jsem moc rád, že jsi přišla Anno. Udělala jsi ze mě nejšťastnějšího člověka na světě... splnilo se moje největší přání" řekl Vladimír něžně.
,,To mě taky" usmála se na něho Anna a jemně ho políbila. V tom se konečně vrátil Michail z výslechu. Trochu ho překvapilo co vidí.
,,Anno.. co to znamená?" zeptal se šokovaně Michail, který měl Annu rád a myslel si, že i ona a ed ji vidí jak se tady líbá z jeho největším přítelem.
Anna a Vladimír se na něho šokovaně podívali. Překvapilo je, že se tady tak náhle objevil.
,,Mišo... já mám .... Annu rád" řekl těžce Vladimír. Nechtěl zranit svého přítele víc než bylo nutné.
,,To vím taky...ale nevěděl jsem..že i ty Anno" odsekl Michail.
,,Prosím nezlobte se, nechtěla jsem Vám ublížit, nepopírám, že k vám necítím něco víc než přátelství,ale miluji Vladimíra....vlastně už celou dobu.."špitla Anna.
,,Mišo prosím... dovol mi abych byl se ženou,kterou miluji.... je to poprvé co nějakou ženu skutečně miluji....zároven bych ale nechtěl ztratit přátelství, které mezi námi je" řekl prosebně vladimír.
,,To ani já ne,Michaile" řekla potichu Anna.
Repnin dlouho mlčel a prohlížel si oba dva... ženu,kterou miloval a muže,který byl už řadu let jeho největším přítelem.
,,Dobře tedy... máte mé požehnání" řekl Michail nakonec a usmál se.
,,Děkuju ti Mišo" objal ho Vladimír
,,Jen to tak nepřeháněj" smál se Miša.
,,Taky Vám děkuji řekla nesměle Anna.
Michail jen kývnul hlavou.
V tom přišel voják a začal číst list,který držel v ruce.
,,Na rozkaz cara,Nikolaje I., budou zítra ve večerních hodinách baron Korf a kníže Repnin popraveni."
Anna se sesunula k zemi. Vladimír k ní hned přiskočil.
,,Anno probuď se" šeptal ji zoufalý Vladimír. Ted když konečně ví že Anna obětuje jeho city se dozví že má být popraven a ke všemu Anna omdlí. ,,Zpropadený ples. Zpropadená pýcha." nadával si v duchu Vladimír.
Po chvíli se Anna probrala. Vladimír ji objal. Potom smutně řekl: Anno, už budeš muset jít...nezapomeň, že tě budu vždy milovat....ale slib mi...slib mi,že až budu...až tady nebudu,tak že se budeš dál žít a až najdeš toho pravého...tak že si ho vezmeš"když jí to říkal tak mu to rvalo srdce.
,,To nemohu slíbit Vladimíre....ten pravý si pro mě ty... nikdy tě nepřestanu milovat... nechci tě opustit" rozplakala se Anna.
Vladimír se na ni žalostně podíval. Nechtěl aby trpěla.
,,Anno musíš....třeba ten zíítřek dopadne dobře a pustí nás" řekl ji Vladimír aby ji utěšil,ale sám tomu nevěřil.
,,Slečno, promintě,ale už byste měla opravdu jít...hodina už uběhla" řekl voják.
,,Anno,prosím už běž...netrap se" řekl těžce Vladimír a vášnivě ji políbil.
,,Miluju tě Voloďo" řekla Anna objala ho a potom mu polubek vrátila.
,,Já tebe taky" hlesl.
Anna se ještě otočila.sebral všechnu sílu co měl a usmál se na ni. Potom odešla.
Vladimír už neměl sílu a rozbrečel se. Michail ho pozoroval a došlu mu, že jeho přítel skutečně Anno miluje hodně. šel tedy k němu a utěšoval ho.
Anna vešla do svého pokoje,byla jako tělo bez duše. Padla na postel a rozbrečela se. Nevěděla kdy se jí podařilo usnout. Bylo skoro ráno
když ucítila nežný dotyk na své tváři. Sladce se usmála. V tom otevřela oči a spatřila Vladimíra sedícího na své posteli.
,,Vladimíre,jsi to ty? .... Oni tě pustili?" zeptala se překvapeně Anna.
,,Ano,následník se za nás přimluvil a náš trest se mu podařilo zmírnit jen na propuštění z armády"odpověděů vladimír.
,,propuštění? ... A nebude ti armáda scházet?" zeptala se nejistě Anna.
,,Ne....protože jsi se mnou...a když už jesme u toho...mám pro tebe překvapení"usmál se Vladimír. Klekl si před ni, z kapsy vytáhl malou krabičku a otevřel ji (v ní byl prstýnek po jeho matce¨) a chytl svou milou za ruku.
,,Anno....vezmeš si mě za muže?" zeptal se.
,,Já...ráda bych,ale nemůžu.." odpověděla smutně.
Vladimíra to bolestně zasáhlo.
,,A proč ne?" zeptal se opatrně,ale uvnitř cítil šílenou bolest.
,,Nejsem svobodná,jsem nevolnice..a co by tomu řekl Ivan Ivanovič?.... a tví přátelé,kdž by zjistili, že sis vzal nevolnici?" řekla zoufale Anna.
,,Anno,nemusíš se vůbec bát.... mě nevadí, že jsi nevolnice... s otcem ebude problém, určitě bude z té zprávy nadšený a také při té příležitosti ti dá propouštěcí list... a mí přátelé jsou mi ukradení,chci si vzít tebe a ne je...a ted...vezmeš si mě Anuško?" řekl napjatě Vladimír.
Anna se tvářila vážně.
Vladimír se bál, že ho zas odmítne.
Pak ale odpověděla: samozřejmě, že ano...miluju tě Voloďo....Voloďenko" usmála se na něj krásně Anna.
Vladimírovi se ulehčilo. Dívala se do jeho temných očí a viděla nadšení. Silně ji objal.
,,Miluju tě,Anuško" zašeptal ji něžně do ouška a potom ji vášnivě políbil.
KONEC
Daniil/Vladimír - rozcestník
29. ledna 2008 v 21:03 | Vovanna | Daniil Strahov/Vladimír Korf
→ Novinky